Neměl bych se k tomu přiznávat.
Ale teď, když už jsem dědeček, snad mi to prominou.

Viděl jsem jako dítě obraz, snad se to jmenovalo “Únos Černohorek“ , a já  se prostě do jedné z těch kyprých jihoslovanských žen jako dítě zamiloval. Měla palčivě žhnoucí pohled hnědých očí plný vášně i nenávisti a poprsí, před nímž by plastický chirurg Pamely Andersenové roztrhal svůj diplom.

Ta žena bude má, v mém příštím životě!

Rozhodl jsem se proto, abych si nepošramotil svoji karmu, že v současném životě nebudu moc velká svině. Jen tak se v tom mém životě příštím možná dočkám své vnadné Černohorky.

Jenomže svět je prase.

Nevím, co se to stalo, ale všichni lidé, co jsem loni potkal, se zřejmě rozhodli, že půjdou po té mé krásné Jihoslovance, protože žádný z nich nebyl svině, natož velká.

Vypadalo by to jako chvástání, kdybych Vám prozradil všechna ta jména československých sklářských výtvarníků, s kterými jsem se loni seznámil.
Správně tušíte, všichni mi jdou po mé Černohorce. Rád bych u těch chlapů našel něco málo pýchy, nadutosti, či něčeho, co by jim trochu nakřáplo karmu a mě dalo malinko naděje, ale marně. Ti hajzlíci jako by se dohodli, všichni jsou přátelští, neokázalí a nenafoukaní, ačkoliv mnohým z nich ležel svět mnohokrát u nohou.  

Možná, že nikdy nezískám svou krásnou Černohorku, protože lidé jsou o dost lepší, než nám žurnalisti předkládají, a já jsem mnohem horší, než bych měl být.
Tak na své karmě budu muset trochu máknout.

Jsem ale stejně rád, že jsem Vás lidi poznal, protože s Vámi je svět krásnější a lepší!

Byl to dobrý rok, moc dobrý rok.

Děkuji

Jindra Pařík 30.12. 2010