Tak jsem se právě vrátil z Hradu.

Dušičkové počasí poměrně přesně dotváří dojem, který z toho baráku mám, něco mezi památníkem padlým a krematoriem. Kdybych nevěděl, že to byl záměr, řekl bych při pohledu na ty sloupy, že si pan statik poněkud nevěřil.
Vstup do vily je trochu utajený, člověk prostě musí mít tu drzost a vzít za kliku a přivítají ho milé dámy u kasy. Vstupné 4 Prazdroje na dospělou osobu (120 Kč) je poněkud kruté, nepomohlo ani tvrzení mé madam že se chovám jako dětina, a že bych měl jít za polovic.

Televizní upoutávka zjevně přeháněla, vila není vybavena téměř vůbec, až na pár věcí jako je příborník, knihovna a pár stolečků, dveře a kování jsou ovšem původní, možná i ty vypínače. Dřívější funkce jednotlivých místností, snad až na Bílkův ateliér, je naprosto nejasná, člověk neví, byla to ložnice, obývák či hajzlík, prostě barák předělaný na muzeum, nikoliv příklad luxusního bydlení počátku minulého století, který jsem z televizních upoutávek očekával.
Bílkovi panáci na mě působí depresivně, člověk by o něm určitě neřekl, že to byl hravý a rozverný člověk. Soch v ateliéru snad až trochu moc a natěsno, bez slušného odstupu si to člověk pořádně neprohlédne.  Komu vyhovuje monumentální patetičnost a drásavý pohled na svět, užije si do libosti, ostatním bych doporučoval si nějakou korunu přišetřit a vydat se za slušného počasí do Monetovy vily v Giverny, tam duše pookřeje. 

Fotit se pod trestem smrti nesmí, snažil jsem se mobilem, ale vyšlo to naprd.
Takže jenom minimum pro dokreslení té hřbitovní atmosféry.

Z Bílkovy vily jsem zamířil rovnou do Belvedéru, kde probíhá výstava
“Cena Stanislava Libenského a Sklo-Klasik“ ale o tom až zítra.

Jindra Pařík 26.9. 2010