Jezdím do Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou rád protože mám takový jakýsi pocit, že jezdím k přátelům. Kurátor jablonecké sbírky skla, mimochodem největší v naší vlasti, pan Dr. Petr Nový, autor mnoha publikací o českém skle, je mladý pilný muž, který ví, co chce a neustále pracuje na něčem novém.
Přijeli jsme o něco dřív, tak máme čas chvilku si popovídat o tom, co kdo chystá. Rád se pochlubím, že Robertovu a moji „sklářskou“ prvotinu o škrdlovickém skle vydá nakladatelství
pana Marka Hilla v Londýně příští podzim, v angličtině, pan Nový mě ovšem rázem trumfne, a říká, že má novou knihu o skle Ingrid připravenou v šuplíku a to jak v angličtině, němčině i češtině a jen se čeká na nějaké peníze, aby to mohlo vyjít k chystané výstavě v květnu příštího roku.
Nejsou peníze.
Napadá mě tisíc a jedna zbytečná věc, na kterou náš laskavý a moudrý stát má, a mít by vůbec nemusel, ale nebudu se rozčilovat. Pan Dr. Nový si poradí jako už tolikrát před tím, a ta knížka vyjde a on z toho bude mít dobrý pocit, že jsme se zase posunuli v našem poznání sklářské historie o kousek dál, a o to nám oběma jde, a proto si rozumíme.
Pak už musí za jinými úkoly a já se seznamuji s československým sklářským výtvarníkem žijícím ve Švédsku panem Milanem Vobrubou.
Vousaté chlapisko menší postavy s veselýma očičkama, to bude on!
Předávám pozdrav od jeho spolužáka z VŠUP pana Vladislava Urbana a tlumočím i výčitku, proč se někdy, když je ve vlasti u něj nestaví, krátce vzpomeneme na dalšího spolužáka - pana Františka Víznera a pak přijíždí delegace ze švédského velvyslanectví a pana Vobrubu mi ukradnou, jak už to Švédové s českými poklady dělají.
A zahajuje se.
Navzdory mému očekávání se pohlaváři nepředvádějí, mluví, zaplať Bůh stručně a k věci, tedy vlastně k panu Vobrubovi, který stojí uprostřed a těkavě se usmívá jako to jeho sluníčko.
Maestro Svěcený bere do rukou, dle jeho slov, 400 let starý nástroj a navzdory svému jménu hraje jako ďábel vlastní skladbu. Úsměvy tuhnou a do ztichlého sálu zní jen neuvěřitelné akordy střídané v zběsilém tempu. Mám strach, že na Maestra Svěceného je krátký, i jinak fenomenální Pepíček Jiřího Šuhajka (viz http://www.cs-sklo.cz/ceskoslovenskesklo/25-STARE-CLANKY-OLD-ARTICLES/2766-J-Suhajek-predstavil-Pepicka).
Předávají se dary, slavnostně se inauguruje nová paní ředitelka jabloneckého muzea a křtí kniha „Milan Vobruba a jeho barevný svět“.
Výstava je zahájena.
Nebudu Vám o skle pana Milana Vobruby více říkat, protože ho prostě musíte vidět!
Výstava potrvá až do 1. dubna příštího roku, tak žádné omluvy nepřijímám!
Přeji krásnou neděli a je-li Vám trochu teskno, podívejte se na obrázky Vobrubova skla:
https://picasaweb.google.com/Jindra8526/MilanVobrubaVernisazJablonecNadNisou21102011?authkey=Gv1sRgCKnFuuvDscaYZQ#
Jindra Pařík 22.10. 2011
----------------------------------------------------------------------------------------------
O autorovi
Akademický sochař Milan Vobruba pochází z Třemošnice, vystudoval pražskou VŠUP a poté pracoval jako designér ve sklárně Lenora na jihu Čech. Jeho skleněná díla nechyběla na světových výstavách EXPO 58 v Bruselu a EXPO 67 v Montrealu. V roce 1968 emigroval z Československa do Švédska, kde se rychle prosadil. Jako návrhář sklárny Reimyre Glasbruk vyvinul unikátní moderní hutní zušlechťovací techniku rozvíjející estetický odkaz antického skla. Trvalo však tři desetiletí, než technika nazvaná ALEPPO doznala své konečné podoby. Receptury nebyly zveřejněny a jsou dodnes rodinným tajemstvím.
V roce 1978 si Vobruba založil vlastní sklárnu v Gusumu ve Valdemarsvikské komuně, kterou provozuje dosud. Stěžejním programem sklárny je od počátků využití ALEPPO techniky nejen ve spojení s designem užitkového a dekorativního skla, ale i její využití ve volné umělecké tvorbě. Dvakrát byl oceněn rámci prestižní akce umělec roku (1981, 1982). V roce 1987 založil své druhé sklářské studio spojené s galerií v severoněmeckém městě Munsteru, kde získal obdivnou přezdívku „Český Viking“.
Výrazná jinakost Vobrubovy sklářské tvorby ve srovnání s výtvarnými kolegy z rodné země tkví zejména ve zcela odlišném výtvarném přístupu vycházejícím z nového prostředí a jiných technologických možností. Jeho sklářské dílo s vyzrálým ustáleným autorským rukopisem, je již dlouhá léta ve světovém sklářském kontextu snadno rozpoznatelné, ať již se jedná o fantazijní krajiny barev nebo hravé naivistické figurální a ornamentální kresby blízké folklornímu umění a umění exotických národů, jež se projevují zejména ve virtuózně zvládnuté malbě na skle.
Jen sklo však Milanovi Vobrubovi k vyjádření všech výtvarných fantazií nestačí. Je v tomto ohledu renesančním typem umělce, kterého dokáže materiál upoutat, ale nikoliv spoutat. Vedle realizací ve skle proto vytváří obrazy s figurálními nebo snovými přírodními kompozicemi zachycujícími podstatu dané chvíle. Vzniká množství kreseb, akvarelů a olejů, tvůrčím objemem naprosto srovnatelných s jeho sklářskou tvorbou.
Kosmopolita Milan Vobruba, jež ve své tvorbě reprezentuje tři země Švédsko, Německo a Čechy, představil od roku 1967 své práce na desítkách samostatných výstav v Evropě, Japonsku, USA, a je jimi zastoupen v řadě uměleckých kolekcí evropských galerií, muzeí a soukromých sbírek.
