Vím, na co myslí. Není to stavění sněhuláka, ani sáňkování, ale na to, jak si pochutná na sněhu. Myslela jsem, že z toho vyroste. Tak třeba za rok. A třeba taky nikdy.
Ví, že nesmí a že se budu zlobit, ale nemůže si pomoc. Do ruky nabírá sněhovou hroudičku a nenápadně se otáčí zády ke mně, abych to neviděla. Otočí se přímo ke dvěma starším dámám a sníh si nacpe do pusy. Dámy nesouhlasně kroutí hlavou. Nevšímá si jich, jsou mu jedno. Hlavně, ať se nezlobí máma.
"Já tě vidím. A když už ho teda musíš jíst, tak prosímtě hlavně ne ten žlutej." houknu na něj.
I život s autismem má svá pravidla.