A takový vánoční břídil jsem já. Asi tušíte, proč jsem se tomuhle léta vyhýbala. Ono totiž udržet Malého šéfa v klidu na místě a ještě ho donutit se podívat do objektivu, je takřka nemožné. Já teda mám takový chvat, jak ho udržet u sebe, ale asi by to trochu narušilo tu vánoční atmošku.
Letos to bylo jiné. Tak nějak jsem vytušila, že mě Malý šéf vnímá a vyslechne mou prosbu o předvánoční fotokýč. Promluvila jsem si s ním o tom, jako matka se synem. Tedy já mluvila a on mezitím odešel do jiného pokoje. Ale brala jsem za dohodnuté, že druhý den ráno jdeme na to. Velký šéf byl informován bez větších instrukcí. Je už rozumný a ví, co se od něj čeká - nepokecat si tričko, výjimečně si učesat vlasy a mít čistý uši. Tedy aspoň to jsem si myslela. 
"Mami, já ti to nechci říct" ozvalo se z vedlejší místnosti a já věděla, že to znamená problém. Vlítla jsem tam a ten můj rozumný Velký šéf měl obličej pomalovaný černou fixou! Zalapala jsem po dechu - den před focením! "Jsem jak indián. Ale je to i trochu hezký, viď?"
Až do večera jsme drhli. Lehce šedý nádech v obličeji snad utlumí filtry a Malého šéfa šikovná fotografka dokázala zachytit, když se omylem podíval do objektivu. Mise splněna.